Radost v Husově životě – Zapiš to, kuklíku!
Jan Hus byl radostný člověk, který měl od mládí rád humor. Radost mu pomáhala snášet těžkosti a příkoří od protivníků a zachovat si dobrou a vítěznou mysl. Mnozí mají za to, že Hus byl středověký kazatel, a jako takový byl přísný asketa, který neměl rád pozemský život, byl stále jen vážný a tvářil se svatě. Hus takový nebyl. Naopak s ním byla legrace, jak můžeme poznávat z jeho spisů a kázání. Samozřejmě mu nešlo o legraci jako takovou, on měl radostné srdce, a to kvůli Boží milosti, kterou mohl v nitru zažívat. Zdrojem Husovy radosti nebylo pozemské blaho, ale cítitelná blízkost Boha.
Hus mnohokrát vyslovil slova, kterým těžko rozumíme. Například když před smrtí vyznal, že chce v té pravdě, kterou hlásal, vesele zemřít. Nebo když v Kostnici, kde mu hrozilo uvěznění a upálení, řekl, že husa ještě není pečená a nebojí se upečení. Nebo když s přítelem Jeronýmem Pražským před odchodem do Kostnice vtipkovali o smrti – že o ní mnohokrát slýchali, co dovede, a nyní to vyzkouší na vlastní kůži. Smrt byla pro Husa jen bránou do Božího království, proto se jí nebál a bral ji s nadhledem. Byl smířen s Bohem.
Jeho smysl pro humor ale vidíme i v betlémských kázáních, která se nám zachovala. Jednou, když kázal, uviděl mezi posluchači jednoho mnicha s kuklou (kápí) na hlavě, jak si horlivě něco zapisuje. Hus přerušil kázání a řekl: „Zapiš to, kuklíku, a nes v onu stranu!“ Měl na mysli, aby to odnesl ke dvoru arcibiskupa, který sledoval, co se v Betlémské kapli děje a káže. Takové hlášky posluchače bavily, protože z nich cítili Husovu převahu nad mocnými tehdejšího světa, která se projevovala v těchto reakcích. Hus se nebál, že na něj někdo bude u arcibiskupa žalovat, nebál se důsledků cesty následování pravdy a Pravdy.
Jindy, při několikahodinovém výslechu v Kostnici, byl již vyčerpaný, nemocný, bolely ho zuby a začínala jím třást horečka. Angličané předložili opis listu oxfordské univerzity, přineseného do Prahy, a ptali se ho, zda tento (zakázaný) Viklefův dopis předčítal v Betlémské kapli. Hus, jakkoli byl unaven, ukázal na svého bývalého přítele Štěpána Páleče a řekl: „Tento můj dřívější přítel si dobře pamatuje Mikuláše Faulfiše, který ten list přinesl ještě s jedním, o kom nevím, kdo to byl.“ Zeptali se ho, kde je nyní. Mistr řekl: „Zemřel někde, tuším, mezi Španělskem a Anglií.“ Oni se mu vysmáli.
Také před samotnou smrtí si Hus udržoval svou radost a typický humor, když během odsvěcování (Hus byl kněz, a než jej popravili, museli jej nejprve zbavit kněžského svěcení) komentoval každý úkon svých nepřátel. Když se nedovedli dohodnout, jak mu mají porušit tonzuru (kněží měli na hlavě vyholenou část, které se říkalo tonzura), zda nůžkami nebo břitvou, a začali se hádat, jak je to správně, Hus posměšně poznamenal: „Hle, ani v tom rouhání se nedokážou shodnout.“ Když mu se slovy „Odevzdáváme tvou duši ďáblu!“ nasazovali papírovou čepici, na níž byli namalovaní ďáblové, jak trhají jeho duši, Hus to klidně komentoval: „A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Ježíši Kristu. On pro mne ráčil nést korunu trnovou, ačkoli byl nevinný, a já, bídný a hříšný, chci pokorně nést tuto lehoučkou korunu pro jeho jméno a pravdu.“
Citáty Jana Husa o radosti
(Rozhovor s ďáblem) Když za šesté říkáš, ďáble: „Jak těžký zákon vám Bůh nařídil!“, falešně se divíš, neboť on řekl: „Mé jho je sladké a břímě lehké.“ (Mt 11,30) Co může být pro skutečného Božího syna lehčí a co sladší, než milovat Boha nade všecky jiné věci a svého bližního jako sebe? Když to člověk má, nese svůj kříž jako Ježíš. Když říkáš: „A kdo by ten zákon mohl naplnit?“, říkám, ďáble, že každý, kdo chce. A když říkáš: „Zakázal vám každé potěšeníčko!“, lžeš, ďáble! On naopak všem svým nařizuje, aby se veselili a radovali; zakázal ale každé veselí zlé, marné, jež ve skutečnosti není veselím, ale marností…
Hle, ďáble, tvoje argumenty nestojí za nic. Nemáš-li jiné lepší, jakože nemáš, jdi ode mne, neboť tebe, lháře, nechci poslouchat, ale milého svého Otce a Spasitele, Ježíše Krista, jenž je věčná pravda!
Dcerka, kapitola 4.
Protože je přirozené, že člověka přitahuje to, co považuje za nejvyšší dobro, je také pravda, že čím více se blíží cíli, tím více spěchá, aby jej dosáhl. Pokud člověk žije svatým životem, miluje svého Boha, a pak platí, že čím je mu blíže, tím je veselejší. Protože to dobro, které člověk poznal zdálky, způsobuje radost v srdci, když se k němu přibližuje. To platí nejen o člověku, ale i o zvířatech, neboť i pes, vůl či kůň směřují k tomu, co je pro ně potěšením, a čím blíže jsou k cíli, tím rychleji běží a nedají se odehnat; stejně i chlapec k dívce a dívka k chlapci.
A to je důvod, proč dobří lidé chtějí zemřít a vesele očekávají na smrt, neboť se už blíží k tomu dobrému, které milují. Naopak ale lidé, kteří si zamilovali hřích, se smrti bojí, protože Boha nemilují.
Výklad desatera, kapitola 39.
Vyprchala radost z tvého života, cítíš pouhou marnost a nevíš, jak to změnit? Toužíš také poznat skutečnou radost a vědomí si vlastní hodnoty? Chceš se naučit radovat i v těch nejtěžších okamžicích svého života? Odpovědi na tyto otázky možná najdeš ZDE.